Český kubismus a kubistická architektura
Kubismus - počátky hnutí
Doba kolem roku 1910 se v Evropě spojila s nástupem nových avantgardních hnutí - kubistických, futuristických, expresionistických. Ta z nich, která do svého programu zapojovala i architekturu a umělecké řemeslo, obvykle polemizovala s přehnanou racionálností a účelností předchozí architektonické moderny. Ta prý u staveb i u předmětů bytového zařízení zapomínala na důraznější tvarování a pomíjela u nich nároky lidského ducha. V Praze se základnou této nové avantgardy stala Skupina výtvarných umělců, kterou v roce 1911 založili stoupenci Picassova a Braqueova kubismu - malíři Emil Filla, Antonín Procházka, Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund, spisovatel Karel Čapek, architekti Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman a Josef Chochol.
Vrcholné období kubismu
Skupina si uvědomovala epochální význam Picassova kubismu a zkoušela z něj vyvodit důsledky pro svou vlastní práci ve všech oborech uměleckého tvoření. Její členové-architekti se zároveň snažili řešit problémy, před nimiž se kolem roku 1910 ocitla celá evropská architektura, a třebaže se sami cítili být vnitřně spjati s kubistickou revolucí, nepostupovali tak, že by do svých projektů a staveb přenášeli tvarové motivy kubistických obrazů. Pravoúhlé formy moderny kubisté usilovali nahradit tvary šikmými, lámanými, pyramidálními; krabicovitým modernistickým interiérům by rádi dali formu, která připomíná vnitřek krystalu. Malířský kubismus jim snad pomohl očistit tyto tvarové vize a zbavit je pozůstatků starší modernistické ornamentiky. Stejně důležitou roli však u kubistických architektů hrálo přesvědčení, že jejich tvorba vnitřně souzní se "subjektivními" etapami architektonických dějin - zejména s gotikou a radikálním barokem - a že se navíc dovede citlivě chovat k historickému prostředí českých měst. Důkazy o těchto "památkářských" schopnostech české kubistické architektury podal Gočárův Dům u Černé Matky Boží na Starém Městě pražském (1912), Chocholovy domy pod pražskou barokní citadelou Vyšehrad (1912-1914) nebo Janákova přestavba barokního Fárova domu na náměstí v Pelhřimově (1913-1914).
Všichni kubističtí architekti věřili tomu, že jejich nový styl má vtisknout jednotný ráz celému lidskému prostředí. Dům a jeho vnitřek se měly stát "souborným dílem uměleckým", jehož nedílnou součást bude tvořit kubistický nábytek a svítidla, kubistické kávové a čajové soubory, vázy, dózy a popelníky, kubistické obrazy na tapetách s kubistickým dekorem. Architekti Gočár, Chochol a Janák založili za tím účelem v roce 1912 Pražské umělecké dílny a navrhovali pro ně nábytek, výrobě drobných kubistických předmětů se začalo věnovat družstvo Artěl.
Kubismus po roce 1918
Tento slibný rozběh přerušila první světová válka. Po jejím doznění, spjatém se vnikem Československé republiky v roce 1918, dostal kubismus podobu "národního slohu": lámanou a krystalickou ornamentiku vystřídala barevná kolečka a obloučky. Na dveře však už klepal internacionální purismus a funkcionalismus, na jehož pozice všichni kubističtí architekti během dvacátých let přešli. Zanechali nicméně po sobě jeden z nejoriginálnějších projevů moderního evropského umění.