Úvodní stránka
Napište námPrezentace Bauerovy vily
Bauerova vila, Libodřice /Kolín/
Vila v Libodřicích u Kolína patří k vynikajícím ukázkám české kubistické architektury. Pro nájemce a posléze i majitele místního velkostatku Adolfa Bauera ji v letech 1912-1914 navrhl Josef Gočár. U svých starších prací v kubistickém stylu, vyprojektovaných na samém počátku roku 1912 - u domu U Černé Matky Boží v Praze a u lázeňského domu v Bohdanči staví architekt na odiv svislé i vodorovné konstruktivní prvky.
U vily v Libodřicích se naproti tomu uplatnilo blokové stereometrické členění, blízké neprovedeným Gočárovým kubistickým projektům školy v Chotěboři a divadla v Jindřichově Hradci ze září 1912. Také Gočárův definitivní projekt libodřické vily tedy pravděpodobně vznikl na podzim tohoto roku. Pro vzhled Bauerova domu se zdá být charakteristické, že se tu kubistické formy neomezují jen na dekorativní hvězdicové orámování oken a na zešikmenou formu hlavní římsy. Kubisticky tu chtěl Gočár vytvarovat celý objem vily, jak to dokládá srostlice tří polygonálních rizalitů na jižní straně budovy. Prostorová skladba domu už má tradičnější ráz, třebaže i v interiéru nalezneme kubistické detaily.
- Historie Bauerovy vily
- Muzeum a galerie kubistického designu v Bauerově vile
- Rekonstrukce Bauerovy vily
- Český kubismus
- Architekt Josef Gočár (1880-1945)
Historie Bauerovy vily
Vila nese název dle původního majitele, velkostatkáře židovského původu, Adolfa Bauera. Nejprve jako nájemce statku, posléze vlastník hospodářských budov i pozemků v obci, Adolf Bauer oslovil tehdy mladého začínajícího architekta Josefa Gočára a dle jeho návrhů si nechal postavit rodinný dům. Spolu s manželkou a dvěma dcerami zde žili až do jeho předčasné smrti roku 1929. Poté zde již zřejmě rodina trvale nepobývala, vdova se znovu provdala a přestěhovala s dcerami do Prahy. Statek byl od roku 1931 spravován Antonínem Illmannem. Vyvlastněním židovského majetku se dům dostal roku 1941 pod německou hospodářskou správu, usadil se zde říšský občan Augustin Juppe. Tento správce byl v prvních květnových dnech roku 1945 zatčen, velkostatek převzalo místní zastupitelstvo. Roku 1948 byla vyhlášena pozemková reforma, velkostatek připadl státu a disponovala s ním obec. Kromě sídla místního výboru zde byla i pobočka knihovny, několik bytů. V roce 1987 byla vila zapsána na seznam kulturních památek. Obec Libodřice se rozhodla roku 2002 chátrající objekt prodat. Vilu zakoupila v prosinci 2002 Nadace českého kubismu, se záměrem dům rekonstruovat a následně zde otevřít stálé expozice - Muzeum a galerie kubistického designu.
Muzeum a galerie kubistického designu v Bauerově vile
Otevření Muzea a galerie kubistického designu pro veřejnost se předpokládá po ukončení interiérových prací v červenci 2008.
Vila bude zpřístupněna veřejnosti jako instalovaná kulturní památka, která nabídne návštěvníkům dobovou atmosféru kubistického interiéru. Exteriér i interiéry jsou proto rekonstruovány se snahou přiblížit se co nejvíce původnímu stavu. Dochované prvky jako krbové zařízení, dřevěná vestavěná skříň či knihovna se stanou nosnými body expozice, včetně dochovaného interiéru i zařízení koupelny a technického zázemí vily. V rámci stavebně-historického průzkumu byly objeveny vzorky tapet, podle kterých budou vyrobeny repliky pro obývací pokoj, halu a jídelnu. Interiér přízemí bude doplněn dobovým mobiliářem a dalšími exponáty výtvarného a užitého umění ze soukromé sbírky.
V prvním patře bude instalována expozice věnovaná českému kubismu, Josefu Gočárovi a rodině původního majitele vily, Adolfa Bauera. Texty a exponáty doplní audiovizuální program věnovaný Bauerově vile i památkám moderní architektury v regionu. Expozice bude připravena ve spolupráci s odbornými a vědeckými institucemi, dokumentační materiál poskytne Národní technické muzeum, resp. oddělení architektury a stavitelství.
Rekonstrukce Bauerovy vily
Předmětem rekonstrukce Bauerovy vily je vlastní stavba, interiéry i prostory technického vybavení se zázemím.
Interiéry jsou postupně doplňovány prvky a mobiliářem dle dochované dobové dokumentace. Naším záměrem je realizovat také původní Gočárův návrh oplocení pozemku. V zahradě budou ošetřeny dochované vzácné dřeviny a doplněny dalšími rostlinami a dobovým mobiliářem.
| Realizovaná stavební rekonstrukce: | cca 25 milionů Kč |
| Předpokládané další investice do interiérového zařízení a exteriérových prací: |
10 milionů Kč |
| Zahájení rekonstrukce: | září 2005 |
| Ukončení stavební rekonstrukce: | červenec 2007 |
| Otevření pro veřejnost: | červenec 2008 |
Český kubismus
Doba kolem roku 1910 se v Evropě spojila s nástupem nových avantgardních hnutí - kubistických, futuristických, expresionistických. Ta z nich, která do svého programu zapojovala i architekturu a umělecké řemeslo, obvykle polemizovala s přehnanou racionálností a účelností předchozí architektonické moderny. Ta prý u staveb i u předmětů bytového zařízení zapomínala na důraznější tvarování a pomíjela u nich nároky lidského ducha. V Praze se základnou této nové avantgardy stala Skupina výtvarných umělců, kterou v roce 1911 založili stoupenci Picassova a Braqueova kubismu - malíři Emil Filla, Antonín Procházka, Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund, spisovatel Karel Čapek, architekti Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman a Josef Chochol.
Skupina si uvědomovala epochální význam Picassova kubismu a zkoušela z něj vyvodit důsledky pro svou vlastní práci ve všech oborech uměleckého tvoření. Její členové-architekti se zároveň snažili řešit problémy, před nimiž se kolem roku 1910 ocitla celá evropská architektura, a třebaže se sami cítili být vnitřně spjati s kubistickou revolucí, nepostupovali tak, že by do svých projektů a staveb přenášeli tvarové motivy kubistických obrazů. Pravoúhlé formy moderny kubisté usilovali nahradit tvary šikmými, lámanými, pyramidálními; krabicovitým modernistickým interiérům by rádi dali formu, která připomíná vnitřek krystalu. Malířský kubismus jim snad pomohl očistit tyto tvarové vize a zbavit je pozůstatků starší modernistické ornamentiky. Stejně důležitou roli však u kubistických architektů hrálo přesvědčení, že jejich tvorba vnitřně souzní se "subjektivními" etapami architektonických dějin - zejména s gotikou a radikálním barokem - a že se navíc dovede citlivě chovat k historickému prostředí českých měst. Důkazy o těchto "památkářských" schopnostech české kubistické architektury podal Gočárův Dům u Černé Matky Boží na Starém Městě pražském (1912), Chocholovy domy pod pražskou barokní citadelou Vyšehrad (1912-1914) nebo Janákova přestavba barokního Fárova domu na náměstí v Pelhřimově (1913-1914).
Všichni kubističtí architekti věřili tomu, že jejich nový styl má vtisknout jednotný ráz celému lidskému prostředí. Dům a jeho vnitřek se měly stát "souborným dílem uměleckým", jehož nedílnou součást bude tvořit kubistický nábytek a svítidla, kubistické kávové a čajové soubory, vázy, dózy a popelníky, kubistické obrazy na tapetách s kubistickým dekorem. Architekti Gočár, Chochol a Janák založili za tím účelem v roce 1912 Pražské umělecké dílny a navrhovali pro ně nábytek, výrobě drobných kubistických předmětů se začalo věnovat družstvo Artěl. Tento slibný rozběh přerušila první světová válka. Po jejím doznění, spjatém se vnikem Československé republiky v roce 1918, dostal kubismus podobu "národního slohu": lámanou a krystalickou ornamentiku vystřídala barevná kolečka a obloučky. Na dveře však už klepal internacionální purismus a funkcionalismus, na jehož pozice všichni kubističtí architekti během dvacátých let přešli. Zanechali nicméně po sobě jeden z nejoriginálnějších projevů moderního evropského umění.
Architekt Josef Gočár (1880-1945)
Málokterý jiný tvůrce by dovedl zosobnit moderní českou architekturu lépe než Josef Gočár. Jeho jméno znají i lidé, kteří se o architekturu příliš nezajímají. V anketě o nejvýznamnějšího českého architekta 20. století, kterou nedávno vypsala komora stavebních inženýrů, Gočár suverénně zvítězil.
K vrcholným výkonům české architektonické tvorby patří už Gočárovy rané stavby z let 1910-1911 ve stylu moderny, Wenkeův obchodní dům v Jaroměři a schodiště pod Mariánským kostelem v Hradci Králové, u nichž u obou architekt výtvarně zkultivoval pokrokovou železobetonovou konstrukci. Lámané a krystalické formy zdobí železobetonový skelet dvou nejvýznamnějších Gočárových staveb v kubistickém stylu, obchodního domu U Černé Matky Boží v pražské Celetné ulici (1912) a lázeňského domu v Bohdanči u Pardubic (1912-1913). Gočár v té době navrhoval také kubistický nábytek, z nějž vyniklo zařízení vlastní architektovy jídelny a ložnice z let 1912-1913 nebo lustr a hodiny pro herce Otto Bolešku z roku 1913.
Po vzniku Československé republiky se Gočár podílel na zrodu "národního slohu", jehož obloučkové ornamenty měly vyjádřit osobitost českých kulturních tradic a reprezentovat tak nový stát. Toto stadium Gočárova vývoje zastupuje Legiobanka v pražské třídě Na Poříčí (1921-1923) nebo Anglobanka na Masarykově náměstí v Hradci Králové (1922-1926). Pro toto východočeské město Gočár později navrhl výborný regulační plán a postavil v něm několik dalších monumentálních staveb, na nichž můžeme sledovat ústup od dekorativnosti "národního slohu" k přísnějšímu projevu, připomínajícímu tvorbu holandského architekta Dudoka. Čestné místo mezi nimi patří školnímu areálu u ulice V Lipkách (1923-1928) nebo budově okresních úřadů v ulici Čs. armády (1931-1936), v jejímž stylovém projevu Gočár dospěl ke zmonumentalizovanému funkcionalismu, podobně jako u kostela sv. Václava na Čechově náměstí v Praze (1928-1930).
O své tvorbě Gočár nikdy příliš nepsal ani nemluvil. Věřil tomu, že "kdo mnoho mluví, málo cítí". Jasně si však uvědomoval, že se jeho dílo dělí do několika vyhraněných stylových etap. Odpovídalo to zaměření tehdejších historiků umění, kteří se specializovali na popis stylových řetězců, zkoumali u nich vývojové zákonitosti a i u nové tvorby dychtivě sledovali každou vývojovou změnu. U slabších architektonických osobností to podněcovalo iluzi, že vlastně jen naplňují nadosobní zákonitosti stylového vývoje. Gočár se však touto iluzí nedal svést. Jeho stavby nestojí mimo dobový vývoj a dokumentují jeho proměny a každé z nich architekt dokázal vtisknout pečeť své jedinečné individuality.
